Velešínský půlmaraton - 14.ročník
Reportáž od France, 28. 10. 2010
Chtěl jsem dodržet slib, který jsem dal na jaře – totiž když to půjde, že letos zkusím aspoň jeden půlmaratón. Čas běžel, běžecká sezóna je téměř u konce a mě zbývaly už jen 3 možnosti. Otrokovice se mi zdály daleko, v Drážďanech chtějí startovné za půlmaratón už 35 EUR ( a to i když se přihlásíš dopředu, jinak jsme už na 40 EUR ) a tak mi zbyl Velešín v jižních Čechách. Přes mou snahu se mi pro tuto akci nepodařilo získat nikoho z blízkého okolí, tak jsem se vypravil na tenhle závod sám. Karel Růžička, hlavní pořadatel, byl nebývale vstřícný a přestože již dávno není na jihu sezónu, zajistil přespání v hotelových podmínkách za přijatelnou cenu. A to ještě s ranním odvozem od hotelu přímo ke startu.
Je středa 27.10.2010. Odcházím z práce o něco dříve, je slunečný, i když chladný , den a docela příjemně. Vyjíždím z Č.Lípy ve 12.24 přes Mladou Boleslav na Prahu. Překvapuje mě dost zaplněný vlak, na první den prázdnin je to pro mě překvapení. Vagón je mírně přetopen a tak jsem rád , že v Mladé Boleslavi přestupuji. Zde je vlak už volnější - pražáci odjeli domů asi už dříve a vagóny jsou vytopené méně, což mi vyhovuje. Pozoruji krajinu a zanedlouho jsme v Praze. Ověřuji si přestup a nasedám do prázdného vlaku. Zhruba 10 minut před odjezdem se na můj vlak vrhají davy lidí a bojují o místo. Naštěstí to brzy to skončilo a vyjíždíme. Přichází vlídná průvodčí a upozorňuje nás, že v Olbramovicích musíme na autobus, je výluka. Takže přesedání. Beru si batoh na klín, míst v 5 autobusech je pro 1 víkendový rychlík akorát tak tak. Přejíždíme českou Sibiř , Votice a v Sudoměřicích přeskakujeme znovu na vlak. Lidé postupně vlakový spoj opouštějí a v Českých Budějovicích už nás vystupuje jen několik. Znovu si ověřuji, jak dál a nasedám do mezinárodního spěšného vlaku, který staví v každé stanici. V poslední chvíli před odjezdem přichází Pavla Kovaříková, sedá si naproti mně a je ráda, stejně jako já, že pojedeme společně. Venku je už tma a tak pečlivě hlídáme zastávky. Jestli přehlédneme zastávku Velešín městys, čeká nás navíc 3 km noční turistiky po silnici z dalšího nádraží do centra Velešína. Naštěstí jsme to uhlídali a vystupujeme na správné stanici ve Velešíně. To už jsme 3, ze zadního vagónu vystupuje ještě Honza Vodička. Po krátké chůzi přicházíme k hotelu Party. Hotel je sice zamčený, ale na druhé straně budovy se svítí. Na dveřích je napsané číslo mobilu, kam mají účastníci půlmaratónu kvůli ubytování zavolat. Pro mě je to poněkud problém, nejsem člověk mobilů, ale Pavla neváhá, vytahuje ten svůj a už se s někým domlouvá. Po chvíli přichází otevřít starší paní, hned přerozděluje pokoje a podává nám informace k ubytování, večeři a zítřejšímu závodu. Je vidět, že zde půlmaratónem žijí.
Únava po dlouhé cestě zvítězila, dávám si sprchu, něco k jídlu ze svých zásob, chvíli se ještě dívám na televizi, kde basketbalistky USK Praha bojují proti Casablance a já relaxuji. Trochu jsem si vyvětral a zjišťuji, že venku je jasno a chladno, bude zítra asi pěkná zima, USK těsně prohrálo, no, budu muset zítra zabojovat i za ně.
Je ráno, svítá, sluníčko, snídám něco z toho, co mi zbylo večer. Spánek byl perfektní, dlouhý a vydatný, ale žaludek se s novými podmínkami nějak nesrovnal a tak část rána trávím, no však vy víte. Dobaluji si věci a vycházím ven. Jako obvykle jsem poslední, ale stále je to včas. V půl deváté nás má čekat auto, co nás odveze ke startu. Je nás už 5, takže se musí otočit ještě jednou.
Šatny máme ve velkém sále, v hospodě U hameráků. Je čas, v klidu přihláška, vybalení a rozcvičení. Rozcvičil jsem i žaludek a ten také zareagoval. Konstatuji, že je docela teplo a tak se kupodivu rozhoduji pro trenýrky. Start je v 10.00 h ( ještě tehdy posunutého - letního ). Řadím se trochu dozadu, abych nepřekážel borcům, kteří budou bojovat o vítězství. Start. Vybíháme, jde to ještě lehce, první kilometr je v naprosté pohodě za 5:07. Zhrozil jsem se, takhle rychle jsem nechtěl začít a to jsem čtvrtý od konce. Druhý kilometr už je výrazně pomalejší , ale kupodivu přesto postupuji kupředu. Předbíhám Zdeňka Málka a přibližuji se svému legendárnímu soupeři z mistrovství v běhu do vrchu Frantovi Hájíčkovi. Je to zkušený borec, hned zrychlil a tak jsme běželi ve stálém rozestupu asi 25 metrů. Druhý a třetí kilometr byl v klesání, odpočinul jsem si a začal jsem se mu více a více přibližovat. Jsem už u Franty, předbíhám ho, a dotahuji Karla Šklíbu. Je to zkušený mazák. Přesto, že je v krizi, nezazmatkoval, přešel na krátký čas do chůze, vydýchal se a než jsem uběhl 150 m, už byl zase vedle mě. Společně dobíhám dalšího borce, je tu krátký prudký seběh, uvolňuju si nohy a pouštím to. Mí spoluběžci to seběhli opatrněji a hned je mezi námi 15 m rozestup. Pochopil jsem proč, znají to, je tu první velký kopec. Mě teď dělá potíže přejít z rytmu seběhu do rytmu běhu do kopce. No, ale běžím, snažím se, abych to měl za sebou. Kopec se narovnává a mění se v táhlý. Jsem zhruba na 5,5 km a začíná to neběžet. A přišla. Paní krize, vlezla mi na ramena a tlačí mi nohy do asfaltové silnice. Bojuju, jde to těžce, ale jde to. Karel je na tom podobně, rozestupy za mnou stále stejné, přede mnou dlouho nikdo. První občertstvovačka, chvilka zastavení, piju teplý čaj a ponechávám tu paní Krizi. Rozebíhám se, jde to, krátká přestávka mi pomohla a rovinatá silnice vyšší, pravděpodobně první třídy, dovoluje trochu zrychlit. Běžíme lesem, není zima, sluníčko, je to příjemné a hlavně to ubíhá. Přichází druhý kopec, ne tak prudký, ale táhlý o délce 800 m. Zpomaluji, ale běžím a stále to jde. Naproti běží běžci, kteří už mají otočku za sebou, někteří mě povzbuzují, jiní toho mají dost už teď. Pavla se na mě příjemně usmívá. Končí stoupání, blíží se otočka a najednou je tu zase – paní Krize. Zkouší to na mě, já nějak těžce dýchám a navíc mě dobíhá Barbora Uhlířová. Jde nekompromisně přede mě a já jí nestačím. Otočka 10,5 km. Barbora si dává nějaké občerstvení a chvíli pauzy, já ji dobíhám a běžím dál. Karel se mezitím vzpamatoval a běží tak 100 m za mnou. Když mě doběhne, budeme moci spolupracovat. Já jsem se teď po obrátce dechově i běžecky srovnal a jde mi to, běží se mi neskutečně dobře, nic mě po dlouhé době nebolí, a na to, že mám za sebou 11 km, jsem nebývale svěží. Najednou jsem na 14 km a občerstvovačka. Ten dobrý čaj už není, tak si dávám jen dobrou vodu. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. 15 km a začíná mírné stoupání , které bude až do cíle, přerušované trochu prudším stoupáním. Očekávám krizi a zpomalení, ale to nepřichází. Nohy běží do kopce uvolněně a lehce a myslím, že i poměrně rychle. 3 km před cílem tato pohoda končí, přibližuji se dvěma borcům, ale pozoruji znatelný úbytek sil. Přichází úsek méně kvalitní silnice, snažím se neztratit kontakt, ale už to nejde. Malé stoupání 2 km před cílem to dovršuje. Čeká tu na mě dobře připravená Paní krize a s ní ještě Paní Deprese. Obě mění mé nohy ve dva betonové sloupy a mám pocit, že mi na záda dali nějaký batoh. Vybíhám, spíše vycházím, to malé stoupání a mám toho docela dost. Začíná mi být jedno kolikátý kilometr je, pletu nohama, paní Deprese úřaduje poctivě. Kdyby někdo chtěl mou běžeckou obuv, v tu chvílu bych mu ji rád dal a ještě bych mu poděkoval. 1,5 km do cíle, rovina, ale mám pocit, jako by to bylo hodně do kopce. S nesmírnou námahou posouvám dva betonové sloupy kupředu a vyhlížím, jak daleko je nádraží ve Velešíně, kde je cíl. Běžci, co už vyklusávají, mě povzbuzují, vidí, že běžím mnohem rychleji, než jsme se ráno bavili a přejí mi po čase zase trochu lepší výsledek. Zatáčka a seběh k cíli, tak 300 m, zrychlení je nyní pro mě slovo z oblasti fantazie, ale snažím se udržet aspoň to tempo, na které ještě mám. Jsem na místě startu, tak ještě 97,5 metru do cíle. Konečně cíl. Teď už nemusím nikam běžet. Jsem rád, že můžu jen chodit. Karel Matzner a Franta Hošna mi něco říkají, ale vnímám je jen napůl. Opatrně docházím do sálu, kde máme šatny, piju trochu čaje a hlavně se vzpamatovávám. Po chvíli je to už lepší, ale únava je značná. Nohy ze silnice bolí, ale achilovky zatím nic, tak je to dobré. Převlíkám se, je vyhlášení vítězů, pro veterány je tu mnoho kategorií, mají to jako své mistrovství v půlmaratónu. Jsem velmi spokojen, 7.místo ve své kategorii a čas 1:54:55 jsem vůbec nečekal. Bude pro mě motivací do budoucna, pokud moje achilovky vydrží.
Nasedám na vlak, který uhýbá před masívem Kleti k Českým Budějovicím. Tam si rychle koupit něco k jídlu a hned na další vlak do Prahy. Výluku na trati jsme zvládli v rámci jízdního řádu a do Prahy přijíždíme včas. Rychle na další rychlík do Turnova. V Bakově nad Jizerou přeskakuji na další rychlík do Rumburka a už se blížím k České Lípě. Jsem dost unavený, ale hodně spokojený s časem, který se mi podařilo zaběhnout. Vyšlo krásné počasí, byla hezká trať a vůbec celá tahle akce se mimořádně povedla.