HO-GRŰNMOCK

Reportáž od France, 26. 6. 2010

Tak svou cestománii jsem začal vlastně už v pátek 25.6.2010 na stadiónu v České Lípě při večerní hodinovce. Tu jsem sice neběžel, ale zkusil jsem si 12-minutovku a poté jsem pozorně zapisoval průběhy kol, a to 3 běžcům najednou. To nebyl problém, to se dalo zvládnout. Horší bylo, že se mi krátil čas na přípravu věcí na zítřejší chodecké závody ( o nákupu nějaké té potraviny sebou ani nemluvím ), protože jsem vyjížděl druhý den v sobotu ráno docela brzy. Ještě jsem tedy aspoň pomohl se změřením výkonů na dráze a po smotání pásma jsem konečně vyrazil domů. Tam to proběhlo docela rychle, vybalit mokré věci, lehce je propláchnout, rychle sníst nějakou tu večeři a jít spát. Televizi jsem nechal na jindy. Tentokrát jsem bez problémů usnul bez ní. 

Ráno mě v půl páté budí nervózní a klepající se budík. Vstávám a v polospánku házím nějaké tepláky do batohu, hledám boty a navrch dávám nový oddílový dres. Zase si říkám, že jsem si měl věci připravit už včera. Ale byl jsem dostatečně rychlý, zbývá mi chvilka klidu na snídani a pak už klušu na zastávku na Střelnici. Musím tam být o něco dříve, Milan Sviták s Áďou tentokrát nejedou a musím stihnout koupit jízdenku. To se mi podařilo a přijíždí rychlík. Z něj na mě mává Jirka Stránský, kterému jsem včera zapisoval kola. Taky je malátný jako já, taky vstával brzy. V Doksech přistupuje Veronika Hanzlová, a tak kousek cesty trávíme společně ve veselé zábavě. Veronika jede na přespolák do Lužan, Jirka na návštěvu příbuzných a mě čeká pěkný kus cesty do Domažlic. V Mladé Boleslavi s Jirkou vystupujeme, Veronika jede dál a Jirka přechází na jiný vlak. Já nastupuji do jiného rychlíku, průvodčí mi s úsměvem otvírá dveře a já se usazuji v sedadle a za chvíli spím. Probouzím ve Vysočanech, přesně včas, abych se připravil na další přestup. Vystupuji v Praze na hlavním nádraží. Nevěnuji pozornost informačním tabulím a tak jdu zbytečně tam a zpět podchodem, který je díky přestavbě nádraží zaslepený a nejde se z něj nikam dostat. Času moc není, ale můj další rychlík, jedoucí až do Mnichova, přistavují 6 minut před odjezdem, takže je to dobré. Chtěl jsem si koupit něco k jídlu, ale nejlevnější a také nejmenší bageta za 79 Kč mě zcela odradila. Nastupuji do vlaku a koukám, že můj vagón je skoro celý prázdný. Očekávám další vývoj situace v nejistotě, zda tenhle vagón neodpojí, a najednou to přichází. Na vagón se z ničeho nic vrhají cestující s velkými zavazadly a intenzivně spěchající. Vidouce můj batoh, šli hledat místo jinde. Vyjeli jsme a na Smíchově nastupuje mladá dvojice jedoucí do Plzně na výlet. Byli docela v pohodě, chtěli se odreagovat od náročného pracovního týdne v Praze. Pohovořili jsme o několika možnostech, co bylo dobré v Plzni v tuto dobu navštívit, a mladík se odvděčil puštěním několika méně známých a veselých písniček Jarka Nohavici. Dívka s tmavými vlasy seděla proti méně, na přední straně trička se jí v oblasti jejího vyvinutého hrudníku nedostávalo látky a já měl do Plzně fantastický výhled. Za Plzní se vlak téměř úplně vylidnil a do Domažlic už to bylo jen kousek cesty. Vystupuji v Domažlicích z klimatizovaného vagónu a mám dojem, že jsem se ocitnul v tropech. Během 100metrové chůze na sluníčku mám propocené tričko, je vedro a dusno, jak na Sahaře a já ohlížím se, kde si koupím něco k jídlu a pití. Ještě na nádraží potkávám Jirku Janouška, ten cestuje až z Otrokovic, tedy ještě o kousek dále než já. Raduje se, že mě vidí, protože už v Domažlicích už dlouho nebyl a netuší, kam má jít. Jdeme směrem k centru a volím nejkratší trasu skrze staveniště a fotbalový stadión včetně trávníku. Cedule žádná, takže jdeme suverénně skrze střed stadiónu a s udivením pozorujeme prostocviky a gesta chlapíka, který nám běží naproti. Než doběhl, byli na druhém konci stadiónu a tam jsem mu vysvětlil, že cedule tam nebyla a že vracet nebudeme, když už jsme to hřiště jednou přešli. Pochopil, a odešel někam sehnat ceduli zákaz vstupu na trávník. Na přihlášky byl ještě čas, jdeme s Jirkou do šatny a máme půlhodiny času, než začneme s převlíkáním. Jirka má ještě větší hlad než já a jde si někam do okolí něco koupit. Já relaxuji v chladné šatně a jen těžko si představuji průběh závodu v tom tropickém počasí, co je venku. Dal jsem si ještě rychle studenou sprchu a vycházím na plochu stadiónu Na Střelnici. Přihlašuju se a odevzdávám kartičku pro soutěž družstev. Je 50 minut do startu a začínám se rozhýbávat. Na trávníku už září tabulka se stojanem zákaz chůze po trávě. Ještě že máme závod v chůzi na dráze a nikoliv na trávníku. Po odklusání jednoho kola můžu svoje tričko ždímat, teplo. Tedy spíše vedro k padnutí, trochu připomínající saunu. Zalézám do stínu, trochu se rozcvičuji a přitom se intenzivně potím. A už je start. Řadíme se na čáře a posloucháme stručný proslov vrchníka chůze Míry Lapky. Start. Všichni vyrazili, jakoby to byl závod na 1 kolo. Já postupně propadám a snažím se chytit nějaký rytmus chůze a dostat se do nacvičené techniky. Různě se předcházíme a obcházíme, ale s tím se na začátku musí počítat. Po 300 m mám pocit, že jsem to chytil a že to jde a tak šlapu a šlapu. Teplo, slunce a piju každé druhé až třetí kolo. Slunce, pořád slunce a teplo. Na protilehlé trochu fouká, spíše proudí vzduch, tam to ještě jde, a na rovince u hlavní tribuny mám pocit uvaření. Ubíhá kolo za kolem, a teplo a slunce. Mí soupeři jsou někde přede mnou, od třetího kilometru jsem ztratil přehled. Zjišťuju, že rovnoměrně zpomaluju, ale začínám mít obavy, zda závod v takových tropech vůbec dojdu. Hodně piju, polévám se a snažím se zmírnit pocit uvaření. Kilometry ubíhají a začíná mi být jedno, kde jsou soupeři, protože mám plno starostí sám se sebou. Stoupá pocit uvaření, mám toho skutečně dost. Jen jsem si všiml, že Jirka Janoušek, se kterým jsme šli společně z nádraží, jde na fantastickém druhém místě, jemu ta dráha a to teplo hodně vyhovovalo. Blíží se mi cíl závodu, snažím se udržet přehled o počtu svých odkráčených kol a mám pocit, že jsem vypil úplně všechnu vodu na občerstvovací stanici. Již došlí závodníci mě povzbuzují, je to příjemné, že i tak daleko od nás jsou ještě lidé, kteří mi věří. Tak konečně cíl, čas ani nevnímán, jsem úplně uvařený a mám toho dost. Chvíli se ploužím ve stínu, mám na sobě samé kapičky potu a je mi hrozné teplo. Za chvíli si sedám ve stínu na tribuně a vzpamatovávám se. Piju všechnu vodu, co jsem měl ve svých zásobách a ještě, od někoho, asi od Jirky Becka , dostávám do ruky pivo. To všechno se ve mně spíše vypařilo, než že bych to vypil. Trvalo mi něco přes půlhodiny, než jsem se srovnal. Odcházím do sprchy, teplou vodu dnes nebudu potřebovat. přecházím na ubytovnu u stadiónu, kde jsem měl domluvené přespání do druhého dne. Lehám si na postel a odpočívám. Ani nevím, kdy a jak jsem usnul. Probouzím se v půl osmé večer a jdu se na chvíli projít. Konstatuju, že i po odpočinku toho mám dost. Je pěkný teplý letní večer, za Českým lesem zapadá slunce, celé Domažlice postupně tichnou. A já jdu také spát. Ráno vstávám a odcházím na nádraží na vlak. "Horúčava" ještě nezačala, takže ráno to ještě šlo. Sedám si prázdného vlaku a pozoruju ubíhající krajinu. Bez potíží dojíždím do Prahy a přestupuji na další rychlík, tentokráte směrem na Turnov. V Bakově naposledy přestoupím a už jsem v Lípě.

Byl to zvláštní, ale přesto hezký, zážitek z včerejšího dne, a také těší mě, že jsem závod v takových podmínkách dokončil.